..
Kralupy
Dnešní Kralupy nad Vltavou vznikly nejen v důsledku hospodářského rozmachu posledních cca 150 let, ale také spojením několika sousedních obcí právě v této době. Jádrem postupně vznikajícího dopravního uzlu a průmyslové aglomerace se přitom stala někdejší ves Kralupy, situovaná původně při zdejším říčním brodu.Na území těchto starých Kralup bylo nalezeno množství dokladů o přítomnosti člověka nejrozmanitějších archeologických kultur – a to nejméně od neolitu, tj. mladší doby kamenné. Pojmenování Kralupy /odvozené zřejmě od slov “koru lúpati”, tj. loupat kůru pro tříslo na činění kůží/ se vyskytuje už v zakládací listině kláštera v Břevnově hlásící se k roku 993, která je však tzv. novodobým falzem ze 13. století. A tak první věrohodná zmínka je z roku 1253, kdy král Václav I. potvrzuje majetky špitálu sv. Františka v Praze, pozdějšímu řádu Křižovníků s červenou hvězdou. Řádu věnuje i ves Kralupy, odebranou předtím dědicům bývalého podkomořího královny Konstancie, Champnoise, který si ves dříve násilně přivlastnil.
Křižovníci v následujících letech Kralupy poněkud zvelebili. Z druhého potočního koryta vybudovali náhon ke mlýnu a zároveň jej využili k napájení vodního příkopu kolem nově vybudované tvrze. Tvrz stála přibližně v místě zvaném “Na hrádku”, byla podsklepená, chráněná valem a vodním příkopem. Tím se řád patrně zadlužil, neboť musel posléze obec zastavit pražskému arcibiskupovi a míšeňskému biskupovi. Roku 1377 byly Kralupy za 230 kop grošů českých opět vykoupeny.
Později, v roce 1407, křižovníci tvrz se vsí prodávají za 350 kop gr. Českých písaři Starého města pražského Janu z Weilburka a jeho manželce Kateřině, kteří záhy získali také sousední Lobeč. Avšak v roce 1421 vyhnaly husitské bouře tohoto pána z Čech a jeho majetku se zmocnili Pražané. V tomto období tvrz a ves velmi utrpěly. Roku 1429 byly propůjčeny k užívání Janovi z Kačice. V pohusitském období se tvrz se vsí vrátily řádu křižovníků, kteří však poškozenou tvrz již neudržovali.
Naposledy se Kralupy dostaly z dlouhodobého držení řádu počátkem třicetileté války, roku 1619 je stavovští direktoři zabavili a přenechali Vilémovi staršímu Popelovi z Lobkowicz. Avšak v pobělohorském období byl Vilémovi majetek zkonfiskován a Kralupy se navracejí do držení řádu. Křižovníkům poté patřily až do zrušení poddanství v roce 1848. S pouhými čtyřmi očividně vynucenými přestávkami náležela tudíž tato ves po dobu šesti set let stejné vrchnosti, což představuje vzácný případ. Kralupy byly součástí křižovnického statku Tursko, k němuž patřilo jinak pouze Vrbno u Mělníka a část sousedních Dolan.
Někteří autoři uvádějí, že Kralupy se v 15. nebo 16. století staly přechodně městečkem, pro takové tvrzení však chybí věrohodné podklady. Je naopak prokazatelně známo, že v 1. polovině 16. století zde žilo 9 hospodářů, až kolem roku 1550 vzrostl počet stavení na 12 a na počátku třicetileté války na 13. Ovšem po následujících pohromách tu v polovině 17. století zbyly pouze 2 osazené grunty. Třebaže byla ves brzy obnovena, rozvíjela se velmi zvolna, roku 1840 měla 177 a v roce 1850 pak 181 obyvatel ve 23 usedlostech.
Když pominul význam kralupského říčního brodu, zabývalo se obyvatelstvo starých Kralup převážně rolnictvím. Odedávna tu však prosperovalo i pěstování a sušení ovoce. Kromě mlýna bývala ve vsi krčma a vždy se zde vyskytovali někteří řemeslníci. Panský dvůr v Kralupech nebyl, a tak se robotovalo buď na zdejších křižovnických lukách nebo až v Tursku. Avšak vrchnost byla vždy mírná a přijímala spíše jen naturální či peněžní dávky.
Válečné události 18. a 19. století se Kralup dotkly poměrně málo, s výjimkou let 1741 a 1742, kdy tu Sasové a Francouzi způsobili mimořádně velké škody. Kromě občasných neúrod a epidemií trpěla zdejší vesnice nejvíce povodněmi. Přicházely téměř každým rokem, ale vždy po několika letech nabývaly hrozivého charakteru. Katastrofálními se staly záplavy z let 1784, 1845 a 1890.
Tato posledně zmiňovaná povodeň zastihla ovšem už staré Kralupy značně zvětšené a pozměněné. Před polovinou 19. stol., kdy se obec rozkládala pouze v oblouku os dnešních pekáren přes sokoliště k Palackého náměstí, došlo k odstranění posledních zbytků zdejší tvrze. Roku 1851 byla uvedena do provozu státní dráha z Prahy k Drážďanům a v roce 1856 Buštěhradská dráha s vltavským překladištěm pro dopravu kladenského uhlí. Tím byl dán základ pro vznik kralupské železniční křižovatky, která byla v roce 1865 rozšířena stavbou Turnovsko-kralupské dráhy a nového společného nádraží, roku 1882 spojkou do Velvar a v roce 1884 uhelnou drahou Vinařickou, umožňující také spojení se Slaným. Rozvoj říční plavby vedl k regulaci Vltavy v roce 1894.
Železniční a říční doprava umožnila samozřejmě zakládání řady výrobních podniků. Mnozí podnikatelé využívají výhodných míst ke stavbám svých závodů, ceny pozemků stoupají. Roku 1854 tak vznikly loděnice na výrobu dřevěných a železných plavidel a v roce 1857 první skutečná továrna – chemický závod zvaný Jordánka, který v dobách své největší slávy zaměstnával až 600 lidí. Roku 1867 zahájil provoz parní mlýn rodiny Karpelesovy, z níž později vzešel vynikající malíř Jiří Kars. V letech 1868-69 dva cukrovary a v roce 1872 pivovar. V této době též byly otevřeny první pískovny a cihelny rodiny Masnerovy.
Toto vše vyvolávalo zákonitě tlaky na budování tzv. infrastruktury. S přílivem obyvatelstva vytanuly problémy s poměrnou vzdáleností a malou kapacitou školy v Minicích, a tak se Kralupy s Lobčí a Debrnem dohodly a v roce 1867 došlo k otevření dvoutřídní obecné školy v Kralupech (prvním řídícím učitelem byl významný pedagog Karel Chmel). Potřeba rychlého spojení, především pro nové podnikatele, vyvolala rozšíření pošty a zavedení telegrafu (r. 1873).
Tato etapa přeměny obce v město vrcholí roku 1881 (22.6.), kdy jsou Kralupy povýšeny na městečko a roku 1884 je jim potvrzen městský znak. V oce 1880 žilo v Kralupech a v sousední postupně připojované Lobči 2 968 obyvatel ve 212 domech.
I v 80. a 90. letech však růst obce po všech stránkách pokračoval. K dosavadním podnikům přistupuje početná skupina kovoprůmyslu. Už roku 1879 zahájila výrobu Pejškova továrna na motory. Během dalších let vznikly např.: Jarošova, Kochmanova , Sommerova strojírna, Ehrmannova továrna na zemědělské stroje, Červenkova slévárna. S takovým růstem průmyslu stouplo i nebezpečí vzniku požáru, proto roku 1882 byl založen Sbor dobrovolných hasičů. O dalším populačním růstu svědčí stavba druhé a později i třetí školy (r. 1883 dívčí - dnes zvláštní a r. 1901 chlapecká - dnes ZŠ Komenského). Vzrůst významu Kralup potvrzuje i zřízení samostatné farnosti s kostelem (r. 1895), což byla podstatná podmínka pro povýšení na město. O dva roky později (1897) byl zřízen i městský hřbitov.
Roku 1900 obývalo v Kralupech a Lobči 372 domy už 4 722 obyvatel.
I tito lidé toužili smysluplně prožívat svůj volný čas, proto v té době vzniká množství spolků s nejrůznějším zaměřením. V roce 1880 vznikla Řemeslnicko – čtenářská beseda, spolek, který připravoval divadelní představení, pořádal koncerty, přednášky a plesy. Jeho knihovna posloužila koncem století za základ knihovny města. Roku 1884 vznikl místní Sokol, který o 10 let později dokončil i vlastní sokolovnu (dnes bývalé kino Střed). Ze Sokola se r. 1904 pro ideové neshody oddělila Dělnická tělovýchovná jednota – DTJ. Roku 1901 byl založen i místní SK – Sportovní klub.
Rovněž početně sílící dělnictvo zakládá své spolky: roku 1881 Spolek vzájemně se podporujících dělníků, zaměřený na vzdělávání a podporu v nezaměstnanosti a v nemoci. Po roce 1890 přibyly další, politické spolky. Roku 1899 započal s činností v Kralupech lidový konzum Svépomoc, vlastnící mimo mlýna (v Rybově ulici) i sklady a četné prodejny nejen ve městě, ale i v okolních obcích.
Logickým vyvrcholením této druhé etapy rozmachu obce je povýšení městyse Kralup na město (22.11. 1902), spojené se změnou jména na Kralupy nad Vltavou /tím bylo reflektováno i faktické připojení sousední Lobče/.
Ani v dalších letech se růst města nezastavil. Hned roku 1901 zahájila výrobu rafinerie minerálních olejů, poté Kratinova továrna na chladiče, roku 1912 Dobiášova továrna na zpracování korku a r. 1913 lihovar. Rozvoj průmyslu si vyžádal i zakládání peněžních ústavů: r. 1905 Městská spořitelna, r. 1906 Občanská záložna a později Záložna pro obchod a živnosti.
Vyvrcholením celého tohoto procesu bylo “institucionální” potvrzení významu města, roku 1912 byl zřízen okresní soud a roku 1913 okresní hejtmanství. Kralupy nad Vltavou se staly za 60 let z bezvýznamné vesnice městem s mnoha závody a úřady a bezmála šestitisícovým centrem okresu se 46 sídly.
První světová válka sice město nepostihla přímo, ale v životě okresu se projevila i tak poměrně silně. Ve městě sídlila posádka (chlapecká škola) a vojenské transporty projížděly po železnici. Menší vojenské hlídky strážily tunely. V restauraci Slávie a v sokolovně byly zřízeny vojenské lazarety. Všechny občany postihly rekvizice pro vojenské účely, ať už šlo o obilí, či krávy nebo koně. I zvony z kostelní věže byly použity na kanónové hlavně. Při historickém vystoupení čs. Legionářů měly i Kralupy své zastoupení na všech frontách. Mnoho mužů se vrátilo jako hrdinové oslavovaní národem (mjr. Jezvina, prap. Straka), mnoho jich své město již nikdy více nespatřilo.
Konec světové války a vznik nové republiky byl bouřlivě oslaven i v Kralupech. První akce proběhly už 14. října, vše se poté plně projevilo až o 14 dní později.
I když i v tomto období vzniklo několik dalších podniků: Česká lučební továrna (r. 1920), První česká akciová továrna na dýhy (r. 1921) a v bývalém cukrovaru u nádraží firma Maggi (r. 1925), budují se spíše stavby důležité pro chod města a zpříjemňující život rostoucímu počtu obyvatel, jejichž počet překročil r. 1937 deset tisíc.
Roku 1920 bylo započato s elektrifikací města, v roce 1924 byly regulovány potoky a v návaznosti na to v roce 1928 došlo k otevření železobetonového silničního mostu přes Vltavu. Byly přestavěny viadukty ve městě v souvislosti s položením druhé koleje ve směru na Děčín (r. 1928). Zájem města o mladou generaci dokládá založení reálného gymnázia (r. 1923), které o sedm let později dostalo i novou budovu. Zásluhou skupiny nadšenců bylo v oce 1937 v Lobečku zprovozněno sportovní letiště. V oblasti kultury vynikal tehdy především pěvecký sbor a orchestr Fibich a pěvecký sbor Sokola.
Bezprostředně po válce se projevila i územní expanze nového města, když roku 1919 bylo povoleno připojení Lobečku a roku 1923 došlo k připojení Míkovic.
Válečná doba i v Kralupech vyvolala vlnu odporu. Vznikly dvě na sobě nezávislé odbojové skupiny. Skupina sokolského odboje napojená na skupinu Obrana národa (Mašín, Morávek, Balabán), později nazvaná podle svého vedoucího skupina kpt. Čermáka. Druhou byla skupina odboje komunistického. Po atentátu na Heydricha byly sice obě skupiny velmi zdecimovány, mnoho jejich členů položilo životy, přesto však vytrvaly v činnosti až do konce války. V době květnového povstání úspěšně vystoupily proti německé moci, reprezentované zdejší vojenskou posádkou a projíždějícími pancéřovými vlaky.
V květnu 1942 zrušila německá správa kralupský okres a připojila jeho území k sousednímu, roudnickému. Ihned po skončení války byl však okres obnoven.
Přes tvrdý válečný život poměrně bohatě žila kulturní scéna: vystoupení divadelních ochotníků, taneční zábavy a především velkolepé oslavy stého výročí narození Antonína Dvořáka roku 1941, které všichni chápali protiněmecky.
Nejtvrdší ránu však městu zasadil nepříliš vydařený spojenecký nálet na místní rafinerii minerálních olejů ze dne 22. 3. 1945, který způsobil ohromné lidské a materiální škody, místy viditelné dodnes (150 lidí zahynulo, 116 budov bylo zničeno a přes 900 poškozeno).
Z revolučního národního výboru, který vznikl 5.5. 1945, se vyvinul první zdejší národní výbor, jak se tento stupeň správy od té doby jmenoval. Oba národní výbory, místní i okresní, čekalo v příštím období nejedno těžké rozhodnutí a nepředvídatelná komplikace.
Konec války byl skutečně bouřlivě a radostně oslaven, všichni vítali vítěze, aniž tušili, jaké následky osvobození vlastně přinese. Velké popularitě se tak těšila KSČ, jejíž zástupci už od prvního revolučního výboru měli v městské samosprávě převahu. Potvrdily to i volby v roce 1946, kdy se druhou nejsilnější stranou ve městě stala strana Národně socialistická. Ani její členové, ani nikdo jiný nemohl však zabránit dalším převratným událostem. Soupeřící strany byly po komunistickém převratu v roce 1948 buď zakázány (Národně socialistická) nebo sloučeny s KSČ (Sociálnědemokratická), čímž se před komunistickou stranou otevřela zcela nová cesta …
I v Kralupech byl bezprostředně po válce znárodňován majetek “Němců – psáno tehdy vesměs s malým počátečním písmenem, kolaborantů a zrádců”. Bylo co znárodňovat, k německé národnosti se totiž během války přihlásilo 176 místních občanů. Byly zřízeny sběrné internační tábory pro Němce (Wippermannova továrna, míkovický dvůr, později za letištěm v Lobečku). Často složité spory o majetek (například původně židovský, poté za války tzv. arizovaný – tj. předaný árijským vlastníkům, poté po válce jako takový zestátněný) definitivně “vyřešil” únor 1948 zestátněním všech velkých majetků od měst po venkov. V roce 1950 např. bylo v Kralupech 196 neobchodních živností, o 10 let později pouze 2.
Stejně jako živnostníci a obchodníci vstupovali “dobrovolně” do komunálů a různých Pramenů a Masen, tak i zemědělci “dobrovolně” zakládali jednotná zemědělská družstva, pokud jim majetek nebyl rovnou zestátněn a včleněn do státních statků. Rozhodujícími roky pro socializaci venkova (i v Kralupech bylo několik desítek soukromých zemědělců) zde byla léta 1952-1953. Do roku 1960 bylo v podstatě vše vyřešeno.
Přesto se v Kralupech v tomto období i leccos podařilo, zejména po stránce výstavby. Město totiž kromě náletu (22.3. 1945) bylo silně poškozeno záplavou při protržení hráze rybníka pod Okoří (v noci ze 14. Na 15. Března 1947). O velikosti škod svědčí suma 5 710 000 korun, zajištěná různými veřejnými sbírkami. Následky náletu a povodně se odstraňovaly po celá 50. Léta a vlastně jsou místy patrny dodnes. V letech 1945-1954 se budovaly převážně inženýrské sítě: vodovody, kanalizace, plynovody, osvětlení, upravovaly se chodníky a vozovky. Např. roku 1953 byla zahájena stavba čističky odpadních vod. Rekonstruovaly se četné znárodněné podniky. A v roce 1958 přijeli první brigádníci na stavbu mládeže – podniku Kaučuk a přilehlého sídliště.
Populační růst města vyvolal potřebu další školní budovy, a tak roku 1952 byla v Lobečku otevřena základní škola Klementa Gottwalda (dnes ZŠ Třebízského). Rovněž okresní národní výbor se dočkal nové budovy (dnes nemocnice).
V roce 1950 bylo v Kralupech zjištěno 9 402 obyvatel a 1 847 domů. O deset let později tato čísla stoupla na 11 106 obyvatel a 2 146 domů. Převahu tehdy tvořily byty o dvou obytných místnostech, průměrná obytná plocha na jeden byt činila 34m čtverečných.
Roku 1960 se odehrála významná změna ve státní správě. Došlo ke slučování okresů a ke vzniku nových krajů. Kralupy tak přišly o statut okresního města, většina území okresu připadla k okresu Mělník, další části pak k okresům Kladno, Praha – západ a Praha – východ. Slabou náplastí bylo pro Kralupy připojení obce Minice, které se odehrálo v témže roce.
Infocentrum
